Je začátek června, uplynuly čtyři měsíce ode dne, kdy jsi se rozhodl mě opustilt. Tři týdny od mé maturity, které jsem se celý poslední půlrok věnovala, a taky uplynuly dva dny ode dne, kdy jsem Tě odstranila ze života.
Nebudu lhát, ''rozchod'' mě trápil. Koho by netrápilo ukončení něčeho hezkého? Každopádně jsem uzavřela svoje srdce, zamkla na klíč i bezpečnostní kód a veškeré city a myšlenky byly uzamčené do maturity.
Měla jsem se poměrně dobře. Nebyla jsem vyloženě v depresích, ale už jsem ani nebyla ta věčně optimistická motivátorka Linda. Občas jsem se samozřejmě zamyslela nad Tebou (duben), občas si pobrečela nad svým prokletím. Ale pořád jsem se cítila živá.
Tenhle pocit ze mě opadl den po maturitě. Neměla jsem žádný cíl, důvod cokoliv dělat. Neměla jsem nikoho, koho bych si přála ohromit. Já vím, mám rodiče. Ale rodiče jsem už ohromila. Ví, jaká jsem a jsou na mě pyšní. Ale řekněme, že nebyl nikdo náročnější na oslnění.
Nevím proč to píšu v minulém čase.. Protože i po třech týdnech ta nálada přetrvává. Přestalo mě bavit cvičit. Nechci nic dělat, nepřipravuju se na přijímačky. Nejsem šťastná. Každopádně se směju, vtipkuju, bavím se s lidmi. Ale vevnitř zeje prázdnota. Prý to jsou pomaturitní deprese. Normálka.
Pak jsi ale přišel ty. Z čista jasna se vynoříš a zase se mi ... dvoříš? Tak dvoříš nebo jsem zas zaslepená svými city? Když se zeptám, tak mi neodpovíš. Zas hraješ tu hru. Nenávidím ji, prosím, přestaň. A tak mlčíš. Dávám Ti čas to se mnou ukončit v dobrým. Ale tvoje sobeckost nebo arogance nebo strach Ti tu šanci spálí. A tak je konec.