Maturitní ples

10.ledna 2018

Náš velký datum.

Můj velký den.

Nebo ne?

Chci si uložit vzpomínku na ten večer, ať mám za pár let co vyprávět mladším sourozencům.

Vzhledem k tomu, že nejsem Češka, tak jsem asi nebyla schopná celý ten večer tak hrotit. Nikdo doma mi nevyprávěl, jaký to je, pocity,vzpomínky, nic podle čeho bych měla mít jakákoliv očekávání.

Jasně na střední jsem pár plesů viděla, ale upřímně mě zajímala víc diskoška než koukání na maturanty.

Moje podmínky pro maturitní šaty byly jednoduché:

Zaprvé: Šaty jsem si chtěla na 1000% koupit. Přišla mi blbost vyhazovat víc peněz za šaty, který nedostanu, než za šaty, které mi zůstanou.

Zadruhé: Chtěla jsem zářit. Zanechat ve VŠECH na sebe vzpomínku, ale pozitivní. Měla jsem jeden večer ukázat, jaká jsem zevnitř. ( o tom se snad rozmluvím jindy)

Plán byl takový:

Najdu si ty nejnačechranější červený šaty, který najdu. Chtěla jsem jen z principu obejít pár salónů, protože kdo by nechtěl vyzkoušet všechny ty nádherné šaty?

Stavila jsem se u Le Moniky v Jaroměři a povím Ti, má nádherné šaty. Zamilovala jsem se do jejích zlatých šatů, který naprosto, ale totálně vystihly moji představu.

Nový plán byl zlaté.

No prosím, ale Linda se moc dlouho rozmýšlela a rozhodla se pro půjčení tři dny po zkoušce. Hádejte co? Jiná slečna mi je vyfoukla o půl dne.

Naštve co?

Jenže já nemohla přijmout prohru a zkontaktovala jsem místního návrháře Dominika Navrátila. Zeptala jsem se, jestli mi bude schopný ušit takové šaty?

Bude. Za dvojnásobek půjčovného ( které je dost vysoké).

Nevěřil/a bys jak slepě odhodlaná umím být. Přijala jsem nabídku.

Nezdál se mi zas tak profesionální, ale zazdila jsem veškerý pochybnosti a prahla po šatech.

Sleduj moje chyby:

1. Řekla jsem na rovinu, jak zoufale je chci.

2. Neřekla jsem, ať mi ukáže vzorek látky.

3.Nezkoušela jsem šaty na tělo ale přes oblečení.

4. Nebyla jsem dost drsná s názory a zdila svoje pochybnosti.

5. Z toho vyplývá, že jsem prostě až moc důvěřovala.

Ono by to bylo možná v pohodě, kdybych nebyla tak neskutečný puntičkář, když dojde na kvality nebo na má očekávání.

Takže šití proběhlo následovně:

Nechala jsem ho objednat mi látku, zaplatila aniž bych viděla, co mi dorazí. Látka mi přišla jako normální shit od Vietnamců za 500.

Když jsem je viděla neřekla jsem, že moje radost klesla z plus 100 na mínus 100 a nechala jsem ho, aby mi je dál dělal.

Měla jsem hotovou kostru a další, co se mi nelíbilo byl vršek. Byl jednoduše moc malý, ale co já s tím udělala? Jen jsem to zmínila mezi řádky. Nechtěla jsem mu přidělovat totiž další práci (lol?). Z kostry zbytek vypadal, že to nebude tak hrozné.

Další meeting byl už s látkou na kostře. Zkráceně, byla jsem v tom tlustá. Ale ne, svedli jsme to na všechno a jak to bude vypadat líp.

Nevypadalo. Ať to zašil jak chtěl, pořád jsem v tom vypadala jak bučko. Ale já to svedla na svou postavu a že když se do toho pak DOMA svlíknu, bude to vypadat líp.

(Nevypadalo.)

A tohle se dělo každou schůzku. Vždycky jsem měla pochybnosti, ale věřila jsem tomu profesionálnímu návrháři víc než vlastním názorům. A jednoduše jsem se na tom spálila.

Nakonec jsem šaty odnesla domů s ne moc velkou spokojeností, ale už jsem nehodlala cokoliv řešit. Řekla jsem si, že můj ples bude jen další ples v řadě. Smutné, že?

Jak jsem si řekla, tak jsem taky udělala. S plesem jsem se už nijak nestresovala. Vlasy jsem hodila jen do culíku a makeup jsem měla do hodiny hotový (viz. fotoo). Šaty jsme s kamarádkou před plesem na záchodech upravily, stáhly pas šněrováním, schovaly ramínka a výsledek byl chvalitebný (viz. druhé fotoo).

Večer mi ty šaty několik slečen pochválilo a já z nich měla aspoň lepší pocit. Ples jsem si i přes všechno užila a na šaty pak i částečně zapomněla.

Co z toho vychází za poučení ?

Ne, že Tvé šaty neovlivní kvalitu Tvého večera, to rozhodně ano (aspoň u mě), ale že žádné negativity nejsou dost hodnotné, aby Ti zkazily (ne)významný večer. No ne?

Tak krásnou plesovou sezónu!

Měj se krásně, skládej básně a uvidíme se u dalšího článku.