Síla zvaná Zen

Lin
Feb 2, 2019
3 min read

Na rovinu řeknu, že jsem ještě nedávno byla vzorový příklad choleričky. Všechno mě štvalo, vyhledávala jsem smutek - cítila jsem se v něm jistější. Nakláněla se k pesimismu, i když jsem tvrdý realista. A hlavně, všem jsem svoje problémy vnucovala. Pravděpodobně si pokládáš správnou otázku. Ano, měla jsem kamarády, co to trpěli.

Co si budem, s takovým přístupem to nikdo nikam daleko nedotáhne. A já jsem velice ambiciózní žena s velice vysokými cíli. Každopádně než jsem mohla začít pracovat na svých snech, bylo potřeba překopat základy. Tedy moje zvyklosti a přístup k věcem.

Co bylo tedy třeba změnit a jak?

Naprosto jednoduché. Chtěla jsem ze života vymazat veškeré potencionální zlo. Tedy zlé pomlouvání, zlé smýšlení o ostatních, předsudky, sprostá slova, deprese z každého problému, zveličování problémů a také nošení problémů ostatních k sobě domů. Chtěla jsem začít přijímat věci, jak se mají, i když se mi to zrovna teď nelíbí. Místo kňourání, že něco nemám - makání, abych to dostala, a tak dále. Seznam je velmi dlouhý.

Ale nebylo to tak, že jsem luskla prsty a dostala jsem své dokonalé já. Vůbec ne, tenhle proces trvá třeba rok a ještě nejsem sama se sebou hotová. Každopádně jsem našla svůj Zen a vždy se na něj obracím, když jsem negativně naladěná.

Co přesně Zen znamená a co zobrazuje, to si asi vygoogli. Já jsem si takhle pojmenovala jistý stav své mysli, když se oprošťuji od negativity a obecně tzv. zla. Jednoduše, když se všechno se- nedaří, nejsem z toho smutná, ale beru to jako něco, co se stát mělo a já mám jen možnost vzít si z toho ponaučení a lekci nebo být smutná a kazit si tím další část života. Občas se dostávám i do takové nelidské podoby, kdy odmítám řešit problémy ostatních, pokud mi nepřijdou tak (pro ně) podstatné. Nedělám si s tím hlavu a spíš nad nimi protáčím panenky. Je to nehezké, ale do určité míry potřebné. Nepodstatnými problémy myslím třeba pokud se kamarádi vztekají, jak se jim nedaří v práci, ve škole, štvou je lidi okolo nich, atd. Budeš stát a vztekat se s nimi nebo jim řekneš, ať se jdou učit a nebo zlepší práci a vyhnou se lidem, kteří jim tak vadí , či jednoduše změní postoj k životu?

Řešení nepodstatných problémů Tě zdržuje. Samotná negativita nás zastavuje v čistém úsudku nad čímkoliv jiným a zpomaluje efektivitu naší práce.

Není čas ztrácet čas.

Jak jsem našla svůj Zen? Troufám si říct, že jsem to neměla tak těžké. Věděla jsem, s čím ve svém životě jsem nebyla spokojená a tak jsem věděla, co chci změnit. Zavedla jsem do života jógu a meditaci. Večer se příjemně zbavím nervů puštěním Playlistu '' Yoga and Meditation'' na Spotify, sednu do tureckého sedu, napřímím záda, zavřu oči a prostě všechno vypnu. Smutek jednoduše vypustím stejným způsobem, jen místo vypnutí všeho vypnu jen proudy myšlenek (slova) a zaměřím se na pocity (tedy tu bolest, zklamání, ...) pak se rozbulim jako mimino s rozdílem, že pak pocítím úlevu, protože s každou slzou odejde i to negativní. Směješ se? Zkus to. Když se mě cokoliv pokusí naštvat, při příchodu špatné nálady dávám stopku, urovnám myšlenky, vezmu si z toho něco nebo přijmu nezměnitelnou skutečnost, či třetí možnost, šetřím si to na svou večerní seanci.

Další změna byla aktivně se věnovat něčemu, co mě baví. Lidi se jednoduše musí cítit jakkoliv aktivní, musí se ve svém životě těšit.

To je vědecky dokázáno (mnou). Těš se, až si večer dopřejete koupel, odpoledne na dobrý oběd nebo až se budeš věnovat Tvému koníčku. Nemyslím to tak, že celý den strávíš představami o tom, jak si zaplácneš břicho bramborovou kaší. Ale při nezábavné práci si místo utápění v nudě a rozhořčení si uvědom, že ta chvíle je prostě povinné zlo a není důvod si z toho dělat hlavu. V určitých chvílích je potřeba přečkat bouři, než přijde slunce. Budeš ji muset přečkat, ale není žádný důvod přečkávat ji v negativitě.

Neříkám, že to je jediný způsob. Spíš je to takový můj hrubý, účinný základ k lepšímu duševnímu já.

Nemysli si, že zkraty nebudou už pak přicházet nikdy. Budou, ale v mnohem menší míře a ne kvůli každé hlouposti.