Motivace došla?

Chtěla jsem být aktivní.

Opravdu chtěla. Cítila jsem se motivovaná všemi těmi knížkami, které jsem přečetla a vedla už nějakou dobu produktivní a inspirativní život. Myslela jsem, že už mám co předat, že už něco ovládám. A takhle rychle jsem zklamala, že?

Stačil jeden večer. Jeden večer, kdy má nejistota obrátila strany a kvůli mému chování se proměnila v nejméně příjemnou jistotu.

Nikdy jsem kopačky nedostala, asi protože jsem si nikdy nikým nebyla tak jistá, abych neměla důvod je jako první dát já. Nejen, že jsem byla na lásku mladá. To jsem, do prkýnka, i teď.

Jenže teď to bylo jiný. Neměli jsme tu dětskou lásku plnou dokazování si náklonnosti. Byl to takový dospělý svazek.

Totiž začátky byly sladký. Nepsal mi jen, když měl chutě. A když měl, podal to tak, že mu chybím. Nepsal jednoslovný odpovědi, občas se zeptal, jak se mám. Zajímal se. Mě to nedocházelo, byla jsem vůči představě, že bychom mohli být něco víc chladná. Jenže pak jsem přestala. Uvědomila jsem si, že mi nejde o to, utěšit své chutě. Chtěla jsem být s ním. Věděla jsem, že city všechno zkazí a chtěla konec. Řekla jsem mu ,,Chci konec, protože se nechci zamilovat do člověka, který moje city nebude opětovat.'' Měl říct, že to chápe, že to na chvíli ukončíme, než to ze mě odejde a dáme to zas do kupy po starém. Ale ne, on odpověděl ,,Kdo, kdy říkal, že tvé city nebudu opětovat?'' Vžuum. A plamen naděje začal prskat až ke stropu. Nevěděla jsem co říct. Před odchodem jsem se zeptala, jak to teď teda je? Políbil mě. Řekl, takhle že to je. Pochopila jsem to, že spolu teda budeme chodit.

Nechodili jsme. Vrátilo se to do starých kolejí. Jen už mi nepsal, že mu chybím. Neptal se, jak se mám. Časem jsme spolu mluvili ještě míň. Jenže mě to nevadilo. Chtěla jsem být s ním. Už jsem nemyslela hlavou.Psali jsem si v podstatě jen data a časy. Vídali jsme se jen na sex. Nikdy neprojevil zájem mě vidět i jindy, jinde.Vlastně jsme dělali všechno špatně. Pravidla lásky jsme četli obráceně.

Trvalo to další půl rok.

Pak udeřil blesk. Potkal mě na ulici a řekl, že spěchá. Nepozdravil. Nepodíval se na mě. Spěchal pozdravit někoho jiného, obejmout někoho jiného. Zlomila jsem se. Dětinsky jsem ho smazala ze života. Už jsem ho neznala. Trvalo chvíli než mu to došlo. Trvalo chvíli, než mě zase dostal zpět. Pořád jsem ho milovala. A odpouštět je tak snadné. Staral se o mě, mluvili jsme, projevil city, což nikdy nedělá. Vydržel to týden. Ještě kratší doba. Pak se to vrátilo do stejných kolejí.

Rejpala jsem do něj. Občas se podle toho snažil, občas zapomněl. Připomněla jsem mu to. Naštvala jsem ho tolikrát. Pochopte. Nic ho jentak nerozzlobí. Takže mu na mě záleželo?

Pak se dlouho neozval. Nevydržela jsem a ozvala se. Odpovídal mi Ok. Tak jsem řekla, že ok, nepřijdu jindy. Nejsem hovno na roztírání. Řekl ok, je konec. Vztah je pro něj vším a potřebuje si být jist druhou osobou.

Mrzí mě, že příběh nemá zajímavější konec. Nějaký zvraty, zkraty, cokoliv.

Jenže nemá. Můj netradiční románek má ten nejmíň zajímavý konec..

Co víc k tomu říct?

-